Lora:
přesně tak. Já Anarad psala, ať si zkusí představit, že by se jí místo toho druhého po 15 měsících "skorodvojčete" narodila opravdová dvojčata.
Protože to se nedá ovlivnit, plánuješ druhé dítko (jako my) s tím, že pak možná za dva tři roky třetí, ale ony přijdou obě dvě naráz. Je to super, krásné, ale i když u nás donošená a zdravá dvojčátka, je to na hranici únosnosti (u nás tedy hlavně psychický a fyzický zápřah).
V roce a půl jsem si říkala, že už máme to nejhorší za sebou (zrovna jsem je odstavila a začaly tím pádem spát clou noc a ne budit se každý po 2 hodinách), ale zase začal boj o přežití přes den - každý utíkal na jinou stranu, lezl na jiný nebezpečný předmět...

Ilustrace situace (která je jen jednou z 20 podobných denně):
Přebaluješ pokaděné dítě. Vezmeš si mastičky, vlhčené ubrousky. Sundáš plínu a než stačíč utřít zadek, vezme druhé dvojče onu pokaděnou plínu a zdrhne s ní a začne se zabývat obsahem (rozpatlávat, ochutnávat, nejlépe někde na gauči, nebo v posteli). Než ho dopadneš, druhé dítě s pokaděným zadkem uteče s mastičkou, opatlá svůj zadek někde na gauči nebo koberci a přitom rozpatlává rybilku po okolí. Než mu to sebereš a zachráníš to, ten druhý zatím vytahá všechny vlhčené ubrousky... Takže po tomto přebalování jsi zralá na Chocholouška...
Nebo: Přijdeš domů, venku bahno. Než stačíš zout jednoho, druhý ti zdrhne do ložnice a v zablácených botách (nejlépe ještě s rozmáznutým psím exkrementem) vleze do postele a přikryje se peřinou.
A tak dále a tak dále....
Když máš novorozeňáka a dítě 1,5 roku, můžeš to větší zout - přebalit - vysprchnout - obléct, a ten novorozeňák prostě počká a nikam neuteče. Ten malej začne chodit až když staršímu je 2,5 roku a to už je s ním řeč, dá se mu říct, aby si někde sednul a počkal.
Nehledě na to, že kolikrát jde o život - každý běží na jinou stranu směrem k silnici a tak dál... No nervy na pochodu.
Takže ne dvojnásobná práce (převlékání, přebalování, uklízení), ale aspoň desetinásobná práce...