Musím říci, že mě desatero příjemně překvapilo. Poprvé za dlouhou dobu s něčím takovým souhlasím. Můj manžel je Francouz, dva kluci se nám narodili v Paříži a když jim bylo 2 roky a 8 měsíců, přestěhovali jsme se do Ameriky. Tam se nám narodili další dva kluci. Když byl manžel doma, mluvili jsme francouzsky, a jakmile se za ním zavřely dveře, mluvila jsem jen česky. Ve školce, venku, při sportech, ve sboru atd. se mluvilo anglicky. Když bylo klukům 10, 8, 6 a 4, přestěhovali jsme se do Německa. Doma to pokračovalo podobně, akorát jsme se začali hodně stýkat s angl. mluvícími lidmi. Kluci začali chodit do německé školky a školy, veškeré aktivity byly také v němčině, sousedé byli také Němci. Už jsme tu 6 let a kluci mluví perfektně anglicky, velice dobře německy a francouzsky a o trochu méně lépe česky. První tři jazyky mají ve škole, češtinu jen ode mne, česky mluvících návštěv a pobytů v Čechách. Prví roky odpovídali většinou v angličtině. Teď už v tom jazyce, ve kterém na ně mluvíme, i když občas sklouznou ještě do angličtiny, která je pro ně nejjednodušší. Dva starší se ještě učí španělštinu ve škole a jde jim to velice dobře.
Začátky byly celkem těžké a stálo mě to hodně sil všechny jazyky udržet a hlavně odolávat "dobře míněným" radám okolí i doktorů a pediatrů, že v tom budou mít maglajz, že když ještě ve třech a půl letech nemluví, měli bychom na ně mluvit jenom jedním jazykem atd. Občas jsem musela být proti všem a všemu... ale mateřský instinkt zvítězil a zvládli jsme to. Ale boj pokračuje dál, slovní zásoba je menší, když někdo mluví 4 jazyky a ne jen jedním. Bude jim to trvat trošku déle... Ale doma, hlavně při jídle, je to fakt zábavný. Mluvíme všema 4 jazykama podle toho, kdo má co radši, nebo čeho se to týká (o škole se mluvíme většinou v němčině...) a je to u nás jak v Babylonu s tím rozdílem, že sice mluvíme různýma jazykama, ale všichni si rozumíme!!