Autor hází všechno na vzdělávací soustavu, ale zapomíná, že rodina má velký vliv v tom, co dítě pozná jako mimoškolní aktivitu. Nemyslím tím, do jakých kroužků může dítě chodit, ale o tom, na jakou dovolenou dítě s rodiči pojede, jestli na válecí v hotelu u moře, nebo na poznávací, kdy dítě řadu poznatků využije právě ve škole (uvedu třeba namátkou návštěvu Techmanie nebo IQ parku. Jaké rodiče tam uvidíte častěji, vzdělané nebo dělníky z fabriky, jejichž nejvyšším vzděláním je základní škola?). Právě rodinné aktivity hrají daleko větší roli, než jim autor přikládá. Toto ale škola zvládnout nemůže a ani to není jejím úkolem, to je právě úkol rodiny. (a mimo jiné je to také příčinou školního neúspěchu např. u romských žáků, protože zájmy rodičů jsou zhusta alkohol, cigarety, hospodské kecy a sex).

Na rozdíl od autora jsem v předchozím režimu zažila na vysoké škole tzv. dělnické kádry, kterým bylo třeba v rámci vzdělávacích programů dát šanci. Tam, kde my jsme se na maturitu učili 4 roky, profesoři nás dost dusili a nikdo nám nic neodpustil ani nedal zadarmo, tito absolventi učebních oborů složili maturitu za rok a byli bez příjmaček přijati na vysokou školu. Rozdíly v jejich a našich znalostech byly propastné. Oni se neuměli učit a neměli právě ty základy a znalosti, které nám dala nikoli škola, ale právě rodina. Pokud tedy chceme potlačit vliv rodiny, museli bychom všechny děti od malička umístit do dětských domovů, aby měly skutečně rovnou šanci. Musím ale autora ubezpečit, že i tyto pokusy se v historii lidstva vyskytly, ale přišlo se na to, že rodina je skutečně nezastupitelná. A aby nemusel pátrat, kdy byly takové pokusy provedeny, prozradím mu, že je provádělo nejen nacistické Německo v rámci "udržení čisté rasy", tak také Sovětský Svaz v rámci "výchovy nového socialistického člověka". To jsou pokusy jen z nejnovější doby, nejstarší byly prováděny už ve starověké Spartě.