Naprosto nesouhlasím.
1) prostřednictvím dětí. Naopak leckdo tu tímhle způsobem zanechá spíš zlo. Z našich báječnejch dětí totiž vyrostou dospělí lidé a ti jsou, jak víme, velice různí. Hitler měl taky matku, že?
2) Ta kariéra,, o níž se zmiňujete div ne s pohrdáním, může bejt taky celoživotní dílo. Uskutečnit první transplantaci srdce, vybudovat sirotčinec v poválečným šílenství, objevit Denisovana, napsat Babičku, vytvořit nadaci pro opuštěný starý lidi, podílet se na tom, aby nevyhynuli sloni( jimž to hrozí velice akutně, pokud se nestane zázrak, nebude na Zemi do deseti let ani jedinej)... Samý velký věci. A pak, lidí je jak sraček. Není kdovíjaká zásluha přivádět na svět další.
3) Podotýkám, že já děti mám. Respektive jedno mám a po druhým toužím. Pak bych se nejradši vrhla na pěstounskou péči, s dětma to umím, lásky mám na rozdávání a považuju to za dobrou věc. Ale stejně tak naprosto chápu, že někdo jinej spatřuje smysl života v něčem jiným.


Jinak s článkem nesouhlasím. Člověk s dětma není šťastnej míň nebo víc než bez nich, ale jinak. Není to vůbec srovnatelný. A člověk, kterej děti chce a mít je nemůže, je nešťastnej.