za drezůru považuju jakýkoliv zákazy a příkazy (nepočítám samozřejmě nutnosti jako řád dne, ale jinak co si vezmu je moje věc)
a jestli si děcko vezme přes zákaz mobil a ten mobil schová a vypne nepřizná, protože je to zakázaný, pak do toho mobilu bude brečet někde za chatou po večerce - to se nemůže stát?

a ano, rodič bude mít úpocit, že děcko nevolá, zvládá tábopr, takže v pořádku, vedoucí nevolá, děcko je asi v pohodě

ale děcko v pohodě být opravdu nemusí, jen to dusí v sobě, pamatuju si na svou školu v přírodě, kam jsme nechtěla, musela - a ano, zvládla jsme to, ale protože jsem to zvládla jednoum, musela jsem o rok později zase, zase jsem nechtěla, brečela jsme doma, že nikam nechci , ale zvládla jsme to loni, zvládnu to zase - a zase jsme to zvládla

ale moje vzpomínky jsou tkaový, že moje děti si mohly vybrat, jestli na školu v přírodě pojedou nebo ne, malý letos nejel, nechtěl, nejel, já ho nutit nebudu
až bude chtít, pojede.
starší byli na táboře poprvé loni, proč je nutit dřív a mít pocit, že když nikdo nevolá, tak to zvládají?
a když uyž to opravdu zvládnou, tak můžou i ten mobil mít a klidně mi může napsat, že má puchýř :) a nebo že je to super. A nebo nenapsat nic.

Oni nemusí, oni můžou.