Pokud žena muže (čistě teoreticky) pořád dokola zdvořile žádá, aby sklenky nedával na okraj stolu, na okraj linky, protože batole tam dosáhne a shodí je... a hází tím hrách na zeď, muž sklenky staví kam ho napadne (a podobných maličkostí je v domácnosti milion), tak ve chvíli, kdy žena další špatně odloženou sklenku včas nedohlídá, batole ji shodí, střepy všude, na stole polité umazané papíry či dokumenty, které jsou pro ni důležité, batole se řízlo, teče mu krev a křičí, barevný sladce lepivý obsah sklenky (nebo smrdící pivo nebo mléko, které pak smrdět bude)zatéká do koberce/pod linku/kamkoli/ a ona se na to bezmocně dívá, protože nejdřív se stará o batole a muž je, jak jinak, v garáži, takže důsledky své nepozornosti neřeší... tak si dovedu docela dobře představit, že žena, unavená z potřeby být neustále ve střehu co kde vyvede batole a zároveň z péče o další děti (které si babičky nevzaly týden na pohlídání nikdy a na jeden den loni) vypění i kvůli skleničce a nebude si téma v sobě dusit dalších šest hodin do večera než usnou děti, aby v klidu a bez hádky opět marně žádala muže o trochu inteligentní odkládání skleniček.
A neumím si moc představit, jak to dělají manželé v rodinách, kde "se nehádá před dětma", takže svoje vyhrocené emoce v sobě suší několik hodin, než přijde vhodná příležitost se pohádat. Hádka je přeci vždycky z naštvání.
Nevede tohle tvrdé potlačování a ovládání emocí za pár let k infarktu? Chápu ovládání emocí v práci nebo k cizím lidem, k šéfovi člověk nemá citové vazby a nespí s ním, klidně se může odreagovat vnitřní větou, že šéf je debil, což u manžela nejde.