Ale tak to je normální, že mají lidi věci jinak, ne? Já třeba účast manžela u porodu automaticky očekávala, on se nebránil (i když tedy asi obavy měl, krev a podobné "projevy" moc dobře nesnáší), ale když "přïšlo tvrdý na tvrdý" zjistila jsem, že ho tam rozhodně nechci. Ono to asi nakonec proběhlo jak mělo, vzhledem k tomu, že mi v porodnici dost dlouho nevěřili mé bolesti při kontrakcích (monitor prostě žádné kontrakce neviděl), tak možnost, že fakt už brzy porodím, připustili natolik pozdě, že manžel nestihl přijet (od začátku se mnou v porodnici nebyl, protože jsem nastoupila den předem na vyvolání porodu při přenášení, ovšem nakonec se "to" rozběhlo samo). Ale vím, že celou druhou dobu porodní jsem věděla, že ho tam nechci a když mi na něj zrovna přišla myšlenka mezi kontrakcemi, tak jsem vykřikovala "ať ho sem hlavně nepouštěj než se to dítě narodí" Myslím, že jsem prostě považovala za zbytečné, aby se díval "na to trápení" (měla jsem tedy zřejmě zcela průměrný porod, žádné drama) a věděla jsem, že by mi to vadilo. Naštěstí dojel akorát - dítě už bylo na světě a já se "nudila" při čekání na placentu. Pro mě ideální. Při druhém porodu bylo všechno vyřešeno tím, že musel zůstat doma se starším dítětem, tchyni doma "předem" jsem fakt nechtěla ...