No, ono je to těžké-kdyby se to stalo mému dítěti, chtěla bych, aby se snažili ho zachránit. Ale kdyby pak mělo být postižené, byla bych z toho zoufalá.
Ale zachrańovat za kažou cenu? Ona ta péče je asi hodně drahá a když je malinkatá šance(nebo si doktoři myslí, že je to bez šance), raději šetří peníze na nadějnější případy.
Ale když se člověk do té situace dostane, chce bojovat. A když se nebojuje, cítí křivdu.
Jsou děti, které to přežijí a doženou bez následků, ale ve školce jsem měla chlapečka-narozen hodně brzy-špatně viděl, špatně mluvil, byl fakt hloupoučký, měl něco se štítnou žlázou a doslova pelichal, často se i jako předškolák pokakal. Ale byl moc hodný, pořád se chodil mazlit a říkal..mám rád.