Je to staroba :)) Mám to stejně. Přemýšlím co bych měla udělat, a stihnout v životě, co bych ještě chtěla, přemýšlím nad tím, co mě dělá nešťastnou a jak to změnit a když to nejde, mám depku. Závidím lidem, co něco dokázali, někam to dotáhli, co sou v něčem dobří. Nejkrutější mi přijde ztráta času v práci, vážně je mi toho času líto, nic za sebou nezanechám, nic tam netvořím, nic po mně nezbyde. O víkendu honem rychle všechno připravit na další týden. Nechci takle žít, chci se bavit, mít spoustu zálib, koníčků, kamarádů a radost ze života bez toho že by mě válcovaly starosti, zařizování, účty, zaměstnání. Každej říká, že je to utopie, že mám držet hubu a krok a být ráda za to co mám. Ale já sem v tomhle asi jinde, cítím jak stárnu a všechno ubíhá a já zestárnout nechci, nechci držet hubu a krok. A pracovat a večer čučet na telku. Snažím se. Mám spoustu zájmů, ale přesto mi to nějak nestačí.