Vážený pane Tyle,
když jsem psala, že můj syn už vychází s paní učitelkou dobře, bylo to asi jen mé velké přání. Na včerejší třídní schůzce jsem se odzvěděla, že syn dostane třídní důtku (2.třída)a jestli se nezlepší, tak na konci dvojku z chování. Popis jeho chování ve škole (běhá, křičí, vyvolává spory, ruší, pořád se ptá: Proč ...?) popisovala učitelka jako kdyby šlo o přírodní katastrofu. Věřím jí, že ji to tak připadá, ale jak mám já na dálku řídit chování svého syna ve škole?Doufala jsem, že jako vyškolená učitelka má na to metody. Bohužel slyším, že chyba je ve mě, že mu mám domlouvat. Ale jak? Za chvíli o ničem neví. Nebo ví, ale rád na to zapomene.
Pokud jde o termín "hodné zlobivé dítě", tak ten by byl přesný (moc bych si to přála). Ale proč je doma tak hodný a ve škole je takový,že nemůžu věřit, že mluvíme o mém synovi?
Pokud jde o Vaši formulaci, že "problémy má máma", tak za tu vám děkuji, a asi je to tak. Chlapec je v pohodě (flegmatik), chodí do školy rád (a o to jsem se snažila) a mě zvou na kobereček a stěžují si, jakého mám "abnormálního" kluka, který mi prý brzo "přeroste přes hlavu". Takovéto formulace mi k němu opravdu nesedí. Vždy jsem se snažila, aby byl samostatný, soběstačný, sebevědomý a uměl si poradit v různých životních situacích (například při cestě tramvají do školy, nehodě...) a je snad tohle to špatné, co na něm ve škole vidí? Jak mu mám zabránit, aby se ve škole ptal, proč má něco udělat?
"Matka nade mnou stále bědovala...", to je mi Vás líto, ale můj syn nic takového nemusí poslouchat. To, co na mě vysype učitelka nějak strávím, vyfiltruju to podstatné a o tom si se synem doma promluvíme. Zase nemohu dělat, že o nic nejde, protože učitelky očekávají, že něco udělám a syn zase musí vědět, že o jeho problémovém chování vím a nemám z toho žádnou radost.
Bylo by to na dlouho, ale snad jen závěrem: Vás zajímá, co by stalo, kdybych úkoly syna nechala víc na něm? To vím docela přesně: známky by měl ještě horší než teď a spát by chodil o hodinu později, protože by mu to vše trvalo déle. A na jeho koníčky by mu nezbyl žádný volný čas.
Váš krásný názor: "Je to jeho škola, jeho život, jeho odpovědnost." jsem před pár lety někde přečetla a s tímto jsme vstupovali do první třídy. Bohužel brzy jsem zjistila, že teorie je jen teorie, ale praxe vypadá jinak. Já jsem ten, kdo je za vše zodpovědný a bude tomu tak až do doby synovy plnoletosti.
Ještě na závěr: Pokud jde o finanční rozbor nákladů na léčbu, snažila jsem se napsat to tak, abych nevypadala jako "sociální případ". Mám svou hrdost a tak špatně na tom ještě nejsem.
S pozdravem Jarka