Už to tu zaznělo, budu se opakovat, ale rodina je pro dítě lepší než DD, což bohužel neznamená že každá rodina. DD rodinného typu jsou vhodnější alternativou a krokem vpřed, ale pořád by měla hlavní snaha a cíl všech institucí, aby každé dítě mělo svou rodinu. V žádném DD kde se střídají zaměstnanci, si dítě nemůže vytvořit pevnou citovou vazbu, nemá zkušenost řešení reálných situací ani téměř nesdílí s dospělými jejich emoce, osobní boje. Navíc po odchodu zůstávají osamocení, bez zkušeností a zázemí, kruh se uzavírá a jejich děti často opět končí v DD.
Šmoulata - myslím, že nejde generalizovat. Náš malý je mazlivý od počátku, i sestry nás instruovaly, že je velmi mazlivý a že přitulením zvládneme všechno. Zjevně se s ním mazlily. V "našem" kojeňáku děti jezdily autobusem na kojenecké plavání, apod., snažily se. Přesto má malý hospitalizační příznaky, bouchá v noci hlavou do polštáře. Do očí bije, že z kojeňáku se nechal odvézt apaticky, po třech měsících pláče zoufale, kdykoliv se vzdálím - zjevně chyběla citová vazba na kohokoliv v kojeňáku. Navíc mě rozčilují některé běžné "praktiky", jako např. skutečnost, že první, co jsem s malým absolvovala, bylo, že jsem ho musela převléknout do našich věcí, tj. před zraky primářky, vrchní sestry a sociální pracovnice ho téměř cizí ženská svlékala do naha, protože jsme ho nemohli dostat s oblečením. Taky se nijak nepracuje s minulostí dětí, rodiče navštěvovali syna každý týden dva roky a nikdo o nich nic nevěděl, nejstarší fotky máme z druhých narozenin (v KÚ od půl roku). Atd. atd. Jenže se bojím, že pláčeme na špatném hrobě, na tomhle fóru toho moc nevyřešíme. Snad se jen povede pár lidí informovat pravdivě, ale bojím se, že to nestačí. Jsem vděčná Macešce, Míle, Červánkovi, všem, kteří se pokouší pravdivě veřejnosti svědčit o situaci dětí v DD a o tom, jak je možné jim pomoci.