Máme děti od sebe 17m., ale jen dvě a někdy mi to přijde sebevražedné. Ono strašně záleží na povaze dětí,já mám dvouletého lupiče, který byl lupič už odmalinka, spát v noci jsem ho naučila týden před porodem a to dost drsně, teklo mi do bot.

Pokud bude miminko hodňouš a ty budeš jen kojit a mimčo spinkat, tak začátky půjdou, zajedete se, ale jesli bude uřvánek, tak to bude masakr.

Mě když se někdo zeptá s vyděšenýma očima: JAK TO PROBOHA ZVLÁDÁŠ????? zvlášť když vidí kluka v akci..., tak odpovídám: Musím to zvládat a není nic mezi tím.

Někdy se dostávám do dost prekérních a upocených situací, např. když u dr. musím držet miminko - dr. ho vyšetřuje a mezitím mu Kryštof šroubuje počítač, rozsvěcí světla, leze do lednice s léky a opravuje váhu na vážení miminek.... snažím se těmto situacím předcházet, takže pokud to jde, staršího někde nechávám (babička, kamarádka, u ségry v práci, dětské hlídací centrum...)

Někdy je mi ale líto, že se nemůžu naplno věnovat ani jednomu.

Prý to bude už za pár měsíců daleko lepší.

Jen jsem ti ještě chtěla napsat, že s tvojí optimistickou povahou, kterou jsem vyčuchala z příspěvku, to určitě zvládneš s nadhledem a humorem!