My máme příšerně uřvanýho kocoura, je to vážně hrůza, řval odjakživa, samosebou hlavně v noci, co se narodila Lucka, tak se to mnohonásobně zhoršilo, žárlí na ní. Teď jsem těhotná a on řve ještě o trochu víc. Je to tisíckrát horší - hlasitější a delší - než pláč malého miminka. Taky si často říkám, že bych ho nejradši vyhodila z domu, někomu dala (i když on by ho nikdo nechtěl, je sice nádherný, taky s PP, ale to řvaní by neskousnul vážně nikdo)a taky ho má Lucka ráda a samozřejmě ho máme rádi i já s manželem. Tak si jednou za čas přečtu Malého prince, a opakuju si, že jsem zodpovědná za to, co jsem k sobě nějakým způsobem připoutala. To mi vždycky pomůže. S chladnou hlavou bych kocoura pryč nedala, je na nás zavislý a máme ho přes všecko rádi.