Kopřivo,
ego se masíruje s holkama na jednu noc.
Paralelní vztah je jaksi o něčem jiném.
Ohledně pohádky o "chybění" - samozřejmě že chybí; chybí ta romantická fáze vztahu, to, že je pro někoho silný a odvážný princ z pohádky, který se může prsit tím, jak někoho tahal z hořícího domu nebo zachránil tonoucího vedoucího na výletě se skauty. Manželka už to má za sebou, už je to stará vesta, navíc obvykle i ví, že to není pravda, resp. že to obvykle je pravda v opačném gardu - totiž že ON se topil a z vody ho tahalo pět nezletilých skautů.
Stará a smutná pravda je prostě ta, že po odeznění hormonální bouře vyplývají najevo drobné či závažnější odlišnosti v myšlení, představách, povahách... a někdy se to dá ustát a někdy ne.
A druhá smutná pravda je ta, že ženy jsou obvykle daleko víc prakticky založené než muži a nechápou, že jejich čtyřicetiletý manžel, kterýmu smrděj nohy a začíná se mu dělat pleš je uvnitř pořád ten kluk, co běhal po dvorku se špuntovkou, měl velký sny a ideály, kterej je ve svý podstatě strašně křehkej a zranitelnej, protože mu nic z toho nevyšlo a už ani nikdy nevyjde.
Přitom je to tak snadné a pochopitelné, stačí si vzpomenout na nejběžnější dětské hry obou pohlaví. Každá holčička si splní sen být princeznou, ať už pro tatínka nebo pro nápadníka - budoucího chotě, splní se jí sen o dětech a o rodině. Těm chudákům chlapům se nesplní skoro nikdy nic, protože není třeba tolik kosmonautů, tajných agentů, cestovatelů...
Proč se potom někdo diví, že chlap hledá celý život někoho, v jehož očích by tohle všechno byl, aspoň na pár týdnů, měsíců? Myslíte si, že mužské sny za splnění nebo aspoň opečovávání nestojí?