zakladatelko, nelituj svého rozhodnutí. Ty jsi se kvůli partnerovi vzdala toho co jsi psala. On ničeho. Když měl udělat první ústupek - tj. vzdát se práva aby po něm dítě mělo jméno (a to právo je dost pofiderní, že, pokud není tvým manželem), tak je uražený a práská dveřma a mizí v dáli.
Jo, na něco je možná citlivější míň, na něco více, a třeba tohle zrovna bylo to více, takže jsi mu napoprvé (kdy jsi neustoupila) dala "sežrat" dost velký sousto kterým se třeba zakuckal. Možná si říká "tak já jí jako nejsem dost dobrý táta, dělám tohle a tamto a ANI to jméno nemůže klukovi (?) dát". Možná.
V tuhle chvíli bych prostě nechala pár dní čas plynout aby zchladly horké hlavy. Potom ta varianta dopisu jak jsi zmínila - to by možná bylo nejschůdnější, udržely by se emoce na uzdě. (když už náhodou máme s mužem "komunikační bariéru", docela se nám to daří přes maily nebo psané vzkazy překonat, po tom vychladnutí). Ale hlavně si trvej na tom, co jsi udělala. Dala jsi synovi SVOJE jméno, protože žádné jiné k dispozici nemáš, nikdo TOBĚ žádné jiné nenabízel. Tečka.
Btw. kolik je mrňouskovi?