Dneska odpoledne jsem o tom docela přemýšlela a napadlo mě, že tady všichni nebo skoro všichni děláme jednu velkou chybu - bereme to tak, jako že když Druida uzná, že partnera s tou svatbou taky v podstatě vydírala (tj. podala mu to nevhodnou formou), tak to zároveň znamená, že mu dá za pravdu a ustoupí a dá dítě pojmenovat po něm.

Ale tak to není.

V podstatě, a viděno střízlivýma očima, jsou všechny požadavky zúčastněných samy o sobě oprávněné. Je legitimní chtít svatbu a je legitimní svatbu nechtít. Je legitimní chtít mít dítě pojmenované po otci i dítě pojmenované po matce. Není nikde psáno, že by to NUTNĚ MUSELO být tak nebo tak.

Takže Druida ani její partner nechtějí nic, co by samo o sobě bylo špatně nebo nefér a to, co chtějí, je navzájem rovnocenné. Problém je, že v tomhle nejde udělat kompromis, protože si musí vybrat jen jednu variantu.

Když jsem se nad tím znovu zamyslela, tak partner Druidě udělal vlastně jen to, co udělala ona jemu. Ona mu dala v podstatě ultimátum, on jí taky. Všimněte si, že nehodnotím, jestli je dobré mít svatbu nebo jmenovat se po otci - to totiž rozhodnout prostě nejde.

Snad každý z nás snáší taková ultimáta špatně, a podle mě by se takto s partnerem v takto rovnocenných situacích jednat nemělo (něco jiného je, pokud jeden pije a druhý podmíní to, že s ním zůstane, protialkoholní léčbou, tam je ultimátum zcela na místě).

Myslím, že Druida může a měla by bez ztráty kytičky partnerovi přiznat, že pro prosazení svého požadavku použila hodně nevhodnou formu. Což ale v žádném případě neznamená, že by mu měla ustoupit, aby bylo po jeho, ale že se o tom pokusí OBA dohodnout jako dospělí lidé - promluvit si o tom, proč tomu kterému řešení kdo dává přednost, a SPOLEČNĚ zvážit, které by vyhovovalo oběma.

Ale pozor, ať se to nezvrhne do frašky stylu "řekni mi své důvody, abych ti je mohl/a vyvrátit jako nesmyslné a nakonec stejně bylo po mém".