No ono je to těžký a myslím, že i každé dítko je jiné. Já jsem svého synka taky sem tam plácla přes ruku a ted´ když už jsou mu dva to nedělám neb by on to chápe velice dobře. Když děláš něco co se mi nelíbí, tak ti jí mrsknu a nebo budu křičet "tytyty co to děláš? Co jsem ti říkal?!" ...ječí na celou vesnici a já se jen stydím páč přibližně tuším, kde to slyšel. Snažím se vysvětlovat, stojí mě to někdy hodně sil, ale nechci aby vyrustal tak jako já v křiku za každou blbě složenou ponožku či nedokonale narovnanou botu, chtěla bych aby se o věcech naučil přemýšlet, o příčinách a dusledcích, aby mu to šlo samo, aby to vycházelo z jeho nitra a né se to učit jako já skoro ve třiceti.

U druhého dítka doufám, že už se plácání vyvarujeme zcela a ty svoje emoce budu také zvládat už lehčeji.
Taky jsem měla špatný svědomí z každého plácnutí a nyní mám, když se neovládnu a zařvu, považuji to za svoje selhání... . Taky tedy záleží na okolnostech, někdy si až vzápětí uvědomím, že se zase neděje až taková tragedie...