Já si taky říkám, že se po mně chce, abych to řešila se synem, ale přitom by se to mělo řešit s dědou...manžel už to zkoušel, já si netroufám, moc se nevídáme. Babička sama na něj dost nasazuje. Třeba jsem si vzpomněla, jak 25.12. když jsme u nich byli u "stromku", jsem syna přemluvila, aby zazpíval nějakou tu koledu (jinak se dost stydí) a on začal,my se tak nějak přidali a děda do toho začal krákat..fakt jakoby jako vrána...syna dost rozčíleně vykřikl: dědo přestaň! a pokračoval ve zpěvu...a děda zase zakrákal...syn se rozbrečel a jaksi akce "stromek" pozbyla smyslu. Snažila jsem se dědovi říci, že to syna ruší, ale už bylo pozdě :( Já právě syna k tomu vedu, aby říkal, co je mu nepříjemné, co chce a co neche..a aby to uměl říci důrazně, když mu někdo ubližuje (třeba i ve školce), takže on se vlastně chová, jak mu doma vštěpujeme...jen to samozřejmě s ohledem na jeho věk vypadá "drze" když na dědu křikne, nebo jakoby nahlas odsekne "ne" "nemůžeš" a zatváří se odpudivě. A v tom je právě ten můj rozpor: na jednu stranu si myslím, že je to správně, jak se chová tj. ten obsah chování, ale na druhou je pravda, že okem nezasvěceného to působí jakoby drze a vůči dědovi protivně tj. ta forma je asi s ohledem na jeho věk nevhodná....