Právě - každý jsme jiný..
Já jsem sice jasně "pro věrnost", ale kdybych byla sama, přiznávám, že si dovedu představit, že je možné "mít s někým dobrý sex" , tedy myslím vztah bez budoucnosti

Když ale s někým žiju, potřebuju i tu intimitu.. S manželem jsme spolu skoro 10 let a jako mužský mě pořád bere Jenže.. člověk se mění a je mi jasné, že za deset, dvacet, třicet let se ten poměr mezi sexem a intimitou musí (opravte mě, jestli je možné jinak ) změnit.. Ale uznávám, že na tuto proměnu nemusí mít vliv jen věk.. je pak těžké říct, kde je vina (jestli je).. Pro mě je v současnosti ta intimita stejně důležitá jako sex, ale časem?.. Ale protože jsme pár, musíme o tom všem spolu mluvit..
PS: Také beru za samozřejmost, že mě můj muž drží u TV za ruku nebo si na mě jen tak položí hlavu, obejme.. jenže.. každý jsme jiný.. Vzpomínám si, že jsem četla v Deníku Briggite Johnson jak popisovala pár svých známých jako katastrofální.. a pak jednou šla parkem a v dálce zaostřila na dvojici "zamilovaných" (jak si se závistí povzdechla ) Když přišla blíž, zjistila, že jsou to ti její známí. Ona je dosud viděla jakoby každého zvlášť, kdy ta její kamarádka si na něj stěžovala, poslouchala o jejich opakovaných rozchodech.. a to něco "jen" mezi nimi tam bylo.. Uznávám, že vždy se nedá "vyžít jen" s tím..