Kolem roku se starší syn projevoval tak, že vstával mezi pátou, šestou ranní, přes den většinou nespal, nebo jednou na dvacet minut, a to jsem ho musela hodinu uspávat. Večer jsme ho uspávali od osmi večer, a stejně usnul až mezi devátou nebo desátou. Občas se ve dvě ráno vzbudil a už nedokázal usnout, byl třeba dvě hodiny vzhůru. Budil se co půl hodiny až do šestnácti měsíců. I těsně před tím než usnul, tak se stále nějak hemžil, nedokázalo se jeho tělo naprosto uklidnit. Jednou jsme ho naschvál s mou mamkou nechali od těch pěti rána pořád vzhůru, kdy usne, nebo se alespoň unaví. Střídali jsme se spolu v chození, lítání po venku, a v jedenáct večer už jsme nemohly, a syn byl stále v pohybu.
Jinak syn měl těžší hyperaktivitu, a bouchal při tom hlavou do zdi, nábytku, postýlky. Neustále někam běhal, šplhal. Sám se postavil už šesti měsících, v osmi chodil, v devíti běhal, kolem roku už jsme přestali i používat kočárek, protože v něm nevydržel. Ten jsme používali jen na převoz k dr. nebo na nákup.
U ničeho nevydržel ani půl minuty, všechno dělal hrozně v rychlosti, a hned zase pokračoval v běhání, šplhání. Neměl žádný pud sebezáchovy.
U něj nám pomohla jen jedna věc - léky předepsané psychiatrem, které bral tři měsíce, aby pomohly trochu dozrát CNS.