Holky, díky, nejhorší je, že já ho opravdu chci zpátky, ale cítím, že už jsem ho ztratila nadobro. On miluje naše děti, kvůli nim tu je, mě má rád jako kámošku, nicméně kvůli dětem tu chce zůstat, protože ty prý miluje nejvíc, víc než svou milenku, vyhnat z hlavy ji ale nedokáže, ona je prý v hrozné situaci, má těžce nemocné oba rodiče, manžela, víc mi nechce říct. Já vím, že bych ho měla vyhodit, jenže to nedokážu, jednou větou ho vyhodím a v další ho prosím, aby neodcházel. Vím, že se tímhle ponižuju, brečím a brečím a to mi na atraktivitě nepřidá, ale nedokážu na to nemyslet. Dneska jsem musela i odejít z práce, protože se mi neustále valily slzy do očí, přestože jsem v sobě měla prášek na uklidnění a svoje antidepresivum, vůbec jsem nebyla schopná pracovat, nemůžu jíst, zkrátka nic. Zítra jdu ke své doktorce, budu potřebovat lepší medikaci, za čtrnáct dní jsem objednaná do psychologické poradny, jenže nic z toho situaci nezmění, jen mi snad něco z toho pomůže smířit se s tím. Navíc jsme měli svatbu v kostele, jsem věřící, takže pokud se rozvedeme, už nikdy nemůžu mít znovu manželský vztah. Stejně by mě už nemohl nikdo chtít. Držte se, zkusím to i já. M.