Děti o naší situaci vědí, jenže pokud je manžel zatím doma, neumí to pochopit, ten hlavní šok pro všechny přijde až s jeho případným odchodem. Já další vztah vůbec neřeším, vím, že zůstanu sama, neumím si představit, že bych mohla ještě někdy někomu věřit, ale máš pravdu v tom, že rozhodnout se musí on - miluje ji ale ještě víc prý miluje naše děti a nedokáže si představit, že by je denně neviděl, neuspával, neučil se s nima - to jsou jeho slova. Navíc ani ona není volná a prý ještě pár let nebude - nemoc manžela. Já vím, že by bylo nejlepší teď být sama, jenom prostě nemám tu sílu, připadám si hnusná, nemožná, tlustá a ponížená, ženská, co zkrátka neobstála v životě, a nikoho už nezajímá, ale tohle všechno souvisí asi i s tou depresí, která teď propukla naplno - měla ideální spouštěč. Navíc vím, že jestli teď odejde, bude to už napořád. Vím, že bych nejvíc myslet na děti, jenže to nejde, cítím tak velikou ztrátu a bolest, že ani nemůžu dýchat, natož racionálně myslet. M.