Mili, čtu vás už dlouho a pořád přemýšlím, jestli napsat či ne... Tvůj příběh mne tak nějak popostrčil, že píšu. Vdaná jsem už skoro 25 let, nikdy to nebylo OK, podepisoval se na tom alkohol a mužovo sobectví. Před dvěma lety se mi přihodily dvě dosti ošklivé věci - těžce mi onemocněl táta, ze dne na den zůstal odkázaný na pomoc druhých... a nejstarší dcera recidivovala s drogovou závislostí. Do toho začal s průšvihy synek. Podporu v mužovi jsem neměla ani omylem, ten utápěl své starosti ve flašce. Na inzerát jsem se seznámila s jedním pánem, byl moc fajn, nejdřív jsme si jen psali, pak to bylo takové nezávazné kamarádství. Jenže pán byl opravdu moc fajn a kamarádství pomalu začalo přerůstat v něco víc. Jenže nejdříve z něj vylezlo, že je zadaný, prý to ale neklape. No a po dalším měsíci, kdy jsem už byla zamilovaná až po uši, jsem se dozvěděla, že má malé dítě. Já vím, moje pitomost, měla jsem nekompromisně odejít. Jenže v tu dobu to už nějak nešlo... Byl pro mne takovou psychickou oporou, že jsem ztratila rozum. Můj muž je totiž mimo jiné i určitým způsobem manipulátor, já byla ta špatná (jak se jednou vyjádřil - bestie), se kterou nebylo doma bez flašky k vydržení. Cokoli jsem řekla, otočil proti mě. Vmanipuloval mne do situace, kdy jsem přemýšlela co říct, aby se neopil, aby si to nevykládal jako útok proti sobě. Do toho onen pán, pro kterého jsem byla fajn ženská a svým způsobem opora. Jenže muž mi začal číst maily a o pánovi se dozvěděl. Reagoval tím, že si též našel slečnu. Jednou usnul opilý u počítače a nechal si otevřený jistý vzkazník. Dozvěděla jsem se, že to téměř po celou dobu našeho manželství táhnul se svojí bývalou láskou, se kterou chodil přede mnou. Jezdil za ni 200 kiláků... No nic. Postupem času onoho pána nadšení pomalu přešlo, nebudu to tu rozebírat, nevím, zda se v něm hnulo svědomí vůči rodině anebo jsem ho přestala bavit... Na každý pád muž se slečnou zůstává, ovšem přestěhovat se k ní odmítá, prý není zvyklá s nikým žít. Je svobodná, bezdětná. Lže, není schopný mi říct na rovinu, jak se věci mají. Jeho pití navíc přerostlo únosnou mez. Navíc má potřebu sdělovat okolí, jaká jsem hrozná. Moje trpělivost přetekla v únoru, v době, kdy mi umřel táta. Měla jsem s kamarádkou a se synkem domluvený víkend na horách, těsně před odjezdem se tátovi udělalo zle a odvezli ho do nemocnice. Mamka mi řekla, ať na ty hory jedu, že bych doma stejně nebyla nic platná. Jenže táta druhý den v té nemocnici umřel. A muž pak říkal, že mi to bylo jedno, že jsem si klidně odjela. To byla poslední kapka, protože tátova smrt mne pěkně sebrala a svého odjezdu jsem trpce litovala. Sbalila jsem mu kufry a dala na vybranou, buď k slečně nebo k rodičům. Teď je střídavě u rodičů, u slečny a u nás. Nemám chuť to s ním dávat dohromady. Přišla jsem na to, že samotné je mi líp. Toho sebevědomí taky moc nemám... a taky si říkám, že jsem nic nezvládla. Ani manželství, ani vztah. Taky mám pocit, že už nikdy nikomu nebudu věřit. Jenže to si člověk nesmí říkat, protože ho to ubíjí. Plácala jsem se v pochybnostech o sobě samé v době, kdy jsem se seznámmila s oním pánem. Nikdy jsem neviděla svoji cenu a tím jsem se mu přihrála jako velice snadná známost, se kterou si může nakládat jak je libo. Nejdřív velký tah na branku a pak naprostá lhostejnost. A bez jakéhokoli vysvětlení.
Proto bych ti radila, hlavně se nepodceňuj. A neříkej si, žes selhala. Není to pravda. Selhal tvůj chlap, který si nedovede v hlavě srovnat, co vlastně chce.