já jenom Xantipo zopakuju, že náš nejmladší měl natolik komplikovaný vstup do života, že jsem se s ním ve dvou letech nebyla schopná domluvit, nerozuměl významu slov, neměl důvod dělat mi radost, neměl důvod si nechat něco vysvětlit a nevěděl, nerozuměl, co mu to valstně říkám, neměl ani snahu ani schopnost vydržet jakýkoliv mluvení

zato měl vlstní názor a spoustu síly

a bylo potřeba se přesto nějak domluvit, když domluva nebyla možná

nebylo to lehký období, ale celá rodina to ustála, starším klukům nic nenarušilo jejich vnímání nás jako rodičů a jejich postavení v rodině, nemají pocit, že by se malýmu divolilo něco, co oini nesmí, ví, že toto období bylo složitý, ví, že jsem byla hodně špatná z toho způsobu, který jsem musela používt, ale taky ví, že toto všechno už je pryč a maminka se jim nijak nezměnila a ke všem dětem v rodině se chová stejně, taky ví, že oni mají pořád stejný možnosti mít na stolech věci do školy a na zemi lego, protože malý ví, že jsou to jejich věci, do kterých se nesmí

nikde netvrdím, že jsem ráda, že jsem musela použít i tu vařechu, (to plácnutí rokou po ruce nebo plínce neberu jako žádnou újmu jemu ani sobě, to rozhodně ne), ale vím, že to pomohlo a to je důležité, nic víc

a pokud si toto dítě ve 3 letech otvírá za jízdy dveře auta a já mu to několikrát zavřu, zakážu, vysvětlím, a sotva nastartuju, udělá to zase, nezbývá mi nic jinýho, než ho po té ruce pesknout. A on ví, že toto opravdu nesmí dělat. On to ještě pořád nechápe

to že dnes z nevyspání a asi nemoci předváděl parádní kousky na veřejnosti, to mi žíly nerve, popadnout a odnýst, nebo počkat, až budeme moct odejít, kdo ví, ten chápe a nepohoršiuje se, kdo neví, tomu do toho nic není, já opravdu okolí neřeším, když vidím mírně nepřítomný výraz v očích, vím, že s ním nemám šanci nic udělat, ani domluvou ani silou

jenom bezpečnost jeho i ostatních a pak taky aspoň nějaký návyky

je opravdu rozíl mezi dětma, mezi možnostma jejich výchovy

a mám dojem, že čím víc má člověk strach, že by se neovládnul a místo jednoho plesknutí by dítě seřezal, tím víc se brání jakýmkoliv fyzickým trestům. Já o sobě vím, že jednou a dost, že to vydržím, že tu další bych si zasloužila pak já a ne on, a umím při tom zůstat, v jakékoliv situaci. Proto se nebráním ani tomu jenomu plácnutí (i když to v krajních případech byla ta vařecha, i tam platí jednou a dost)

a s tím sebevědomím je to asi tak, že pokud si maminka začne vyčítat jedno plesknutí po ručičce, který dítě možná ani nezaregistrovalo, příště bude tak opatrná, že dítě její nejistotu vycítí a bude toho zneužívat, ony jsou děti manipulátoři, i když jsou krásný a roztomilý, ale pochopitelně je v jejich zájmu, aby se všechno podřídilo jim