Enži, myslím, že jsme v podobné situaci, jen mně miláčku ten můj neřekl už dlouho. Probírala jsem to s holkama i chlapama různého věku, co mají něco podobného za sebou a reakce byly různé, povětšinou mi tvrdili, a to i chlapi, že vrátit se bude chtít ten můj až v okamžiku, kdy uvidí, že jsem ho opravdu odstřihla a začala skutečně žít svůj život, bez nadějí na jeho návrat, pak prý bude na mně, jestli ho ještě budu chtít zpátky. A taky musí se svou novou láskou zakusit realitu každodenního života - starosti, nemoci, peníze, řešit bydlení, tyhle věci v našem manželství zrovna moc neprožíval, navíc bude chtít určitě vídat svoje děti, protože vlastně bude vychovávat děti milenčiny - stejně staré jako naše, a ty jeho vlastní, které miluje, mu budou sakra chybět. Mozek mi říká, že už by to stejně nebylo k ničemu, protože ta důvěra v tom vztahu prostě už nikdy nebude, ale ten řez v tuhle chvíli ještě udělat nedokážu, i když bych možná měla. Je to krátká doba, co to vím - týden, teprve se s tím s pomocí prášků a přátel srovnávám - třeba s jistotou vím, že právě teď je s milenkou a už ani nebrečím, večer normálně přijede a lehne si vedle mě do postele, ráno mi uvaří čaj a všechno poběží jako vždycky... Bude na mně, jak dlouho tuhle šarádu vydržím hrát. Přeju vám všem, holky, co prožíváte něco podobného, spoustu a spoustu síly a víry, že snad za čas bude líp. Mili