Olovo, je to náročný.
Starší řval hrozně, celé noci jsem ho nosila, brečela vyčerpáním, byli jsme vysílený oba, ale na řvaní sílu měl :) Usmívám se tomu, protože ta úleva, když to přešlo, je nepopsatelně krásná.
U nás pomohl samostatný pohyb a především můj klid. Brzy jsem otěhotněla a hormony mě srovnaly, přestala jsem řešit každou kravinu a brečet z každýho jeho řevu, došlo mi, že tu nejsem jenom pro něj a prostě musím fungovat i jinak a srovnáváme se, myslím, velmi dobře.
Vem si malou do postele, zkus se vyspat. Věř v lepší příští. Když je neurologicky v pořádku, možná opravdu potřebuje jenom větší klid z tebe.
Živě si to pamatuju, jak jsem strhaná na procházce, kdy hodinu řve, než usne a pak se vzbudí po deseti minutách, sotva zastavím na přechodu ... Nobelovku tomu, kdo vymyslel šátek :) I v šátku to byl boj, ale chvilku ticho bylo.
Ono je velmi těžký z toho stresovýho kolotoče vystoupit, zkus se zaměřit sama na sebe. Mě pomohlo projít si porodopis, pořádně se v tom pošťourat a urovnat si hlavu a srdce.