Diskuze na takové téma, ve které ještě zakladatelka ani diskuzi nepřipouští, je na dvě věci.

Já rodila syna ve 39 letech. Staršímu bylo 16, takže jsem si, nebýt přírůstku, opravdu mohla užívat života s kopytama nahoru.
Jsem bez babiček, školka u nás není ani pro pětileté děti.
Na druhou stranu - máme velký dům, dostatek financí i pro čtyřčata, v profesi jsem mohla pokračovat, i když s jistým omezením. Můj muž je dobrý otec a manžel.
Nejvíc jsem se bála postižení dítěte, vzhledem k mému věku. Též mi bylo jasné, že se v případě naší smrti, dítě ocitne v děcáku.

Měla jsem jedináčka, takže to bylo trochu jiné rozhodování, než u zakladatelky.
Bylo mi jasné, že je to mé ,,poslední zvonění,,. Mám dost elánu a času na dítě. Dovedu si představit i situaci, kdy s ním zůstanu doma až do jeho sedmi let. Neděsí mne to, naopak.
Sama sebe jsem v roli postarší matky překvapila.
Zatím vidím na svém pozdním mateřství samá pozitiva.
Nic není černobílé a nevím, jak v 55 letech budu zvládat pubertu. Dokonce nevím, zda se dožiju synovy dospělosti ( má matka měla rakovinu v padesáti). Kdo z nás to ale ví?

Absolutně neodsuzuju vrstevnice, které podstoupí potrat. Každá máme k rodičovství jiné dispozice, chuť, energii apod. Též dost záleží na partnerovi.