Ad zpracování smrti... Grainne, hele, nerouhej se, to je jediné, co ti k tomu můžu říct. Moje máma umřela doma, viděla jsem ji mrtvou, když umírala, spala jsem vedle v pokoji. Jen smrt vlastního dítěte je horší, než smrt mámy. Je to absolutní osamělost, je to, jako by tě z rozkvetlé zahrady vykopli do ghetta. Není na tom nic pozitivního, ty nemáš náruč, tvé děti ji taky nemají, kontinuita je přerušená. Je to zlá věc. Moje máma umřela před 24 lety a já dodnes v obchodech vybírám věci, které bych jí koupila, kdyby byla naživu. Upřímně řečeno, většina lidí, kterým umřeli rodiče brzo, je svým způsobem poznamenaných.