Jitko, na co mám v porodnici právo, bych vám odpověděla přetisknutím části
rozhovoru s Davidem Marxem, členem správní rady Joint Commission International,
což je organizace zajišťující mezinárodní akreditaci nemocnic, léčeben a dalších
zdravotnických institucí, který byl uveřejněn v Mladé frontě 25.10. 2002:


*Co je to přesně ten informovaný souhlas?

Už podle zákona z roku 1966 musí být pacient poučen o tom, jaká je jeho nemoc,
a s navrženou léčbou musí souhlasit. Jsou
pochopitelně výjimky, jako bezvědomí či povinné léčení. Druhá věc je, jak takové
poučení v praxi vypadá. Informovaný souhlas znamená, že
pacient byl úplně a srozumitelně poučen jak o výkonu, tak o možných komplikacích i
alternativách, včetně toho, jaké důsledky bude mít když se výkon
neprovede. Ještě dnes se v některých nemocnicích setkáváme s obecným
prohlášením typu: "Souhlasím s operací v rozsahu, jak uzná operatér za vhodné,
souhlasím s odběrem krve na HIV a beru na vědomí, že nemocnice neručí za věci,
které nejsou dány do úschovy." Takové prohlášení před
případným soudem neobstojí a je výrazem přezíravosti k nemocným. Je
pochopitelné, že pacienti nikdy nebudou vědět tolik, co vědí lékaři, ale naštěstí mají
čím dál více informačních zdrojů, třeba intemet, takže přicházejí k lékaři vyzbrojeni
kvalifikovanými dotazy. Ne všichni kolegové to vítají, ale jinudy cesta nepovede a
podle mne je to tak správně.


Já osobně během porodu poučení o alternativách rozhodně nedostala, dokonce když
jsem ty alternativy sama nadnesla, personál se ze mne snažil udělat exota - a to jsem
nechtěla nic, co by nemělo posvěcení WHO. A cílené dotazy? Zhruba
nejiteligentnější odpověď se mi dostala na otázku, zda je opravdu nutné, abych
dostala oxytocin, když už jsem placentu porodila (a krvácení mi taky nepřípadalo
nijak velké - jako dárce krve po své čtyřstovce mívám docela slušnou motolici, teď to
se mnou nic nedělalo :o)). Odpověď zněla: „Ano, protože ho dostává každá.“
Argument jak víno, ale furt lepší než odfrknutí „Nemám čas“, což byla zhruba
nejfrekventovanější odpověď na mé dotazy (např. v poradně na otázku, kde se mám
hlásit, když na mne přijde porod mimo ordinační hodiny poradny...). Když jsem se
pokoušela zjistit, co je obsahem stříkačky, se kterou se ke mně asistentka řítila, tak
jsem se konkrétní odpovědi nedočkala, když jsem si dovolila odmítnout léky na bolest
(v té době jsem ještě upřímně doufala, že se mi určitě během chvilky
prostěmusí podařit slézt ze stolu, když mi před porodem slibovali volný
pohyb během první doby), dozvěděla jsem se, že jsem nenormální a lékaři začali
vyvíjet nátlak na mého manžela, protože můj postoj není normální a prostě
všechny ženy při porodu léky užívají - sousedka po pravici má epidurál, po
levici směsku, vlastně u nich nikdo nerodí bez léků (mimochodem, mě předem říkali,
že rozhodnutí, zda něco chci nebo ne, je samozřejmě na mně)... A není to dávná
minulost, je zkušenost stará dnes přesně dva roky s fakultní nemocnicí v
Krči.

A smysl porodního plánu? Myslím, že asistentka Štromerová to napsala docela jasně:
„Porodní plán pomáhá nastávající mamince uvědomit si, co ona sama považuje za
důležité – utřídit si vlastní priority. Může také sloužit jako seznam nebo nápověda.
Maminka si do něj může třeba napsat, jaké všechny úlevové pozice může zaujmout
během první doby porodní, poznamenat si všechny přírodní prostředky tlumení bolesti
apod. Porodní plán také podněcuje k získání většího množství informací, na jejichž
základě maminky mohou učinit tzv. informovaný výběr ohledně jakéhokoli kroku,
který se s nimi bude dít... Pokud by to bylo jen trochu možné, bylo by dobré, aby svůj
porodní plán prodiskutovala nastávající maminka s porodní asistentkou. Ideálně s
porodní asistentkou z porodního sálu, kde se chystá rodit.“
Nikdo nepsal o tom, že budu vyžadovat připíchnutí plánu na křeslo :o) Ve Vrchlabí si
můžu předem domluvit cokoli, ale když mě pak zastihne porod v Praze, nezbývá mi
než se obrátit na nemocnici, kde nejsem s nikým na ničem domluvená - nemyslím, že
by potom plán byl na závadu. Jednak samozřejmě všechno bez porodního
plánu v ruce stejně při příjmu v mezidobí kontrakcí (v mém případě přicházely po
třech minutách, čili času nic moc) probrat nestihnu, protože tak dobrou pamět
nemám, abych si během bolestí dokázala uvědomovat každý detail - konečně,
kdybych to dokázala, nemusela bych si ho sepisovat, ne? :o) Jednak spousta věcí mě
ani nenapadla, že by mohla být problémová, proto jsem se o ně nehlásila už při
příjmu, a pak čím víc porod postupoval, tím menší jsem měla náladu se s někým o
něčem dohadovat. Navíc si myslím, že přehledně sestavený porodní plán pomůže
porodní asistentce, aby se rychle zorientovala v tom, jaké představy o porodu mám.
Konečně, dalo by se říct, že i to je forma „informovaného souhlasu či nesouhlasu“ s
výkonem... Nikdo přece nikde nepíše, že s kyselým ksichtem a větou „Přečti si, co
chci.“ vrazím asistentce plán do rukou a tím to pro mne skončí. A co se lidského a
milého chování týká, je to jediná věc, kterou si dodneška vyčítám - že jsem si na
lékaře neotevřela ústa hned, když mi na mou poznámku, že teď na mne jde kontrakce,
takže na lůžko vylezu později, odfknul, že on nemá na starosti jenom mne, aby
čekal... Tu odvahu jsem v sobě našla až zhruba po třech hodinách, když už jsem
opravdu neměla náladu od něj poslouchat, co JÁ cítím nebo necítím - kupodivu od té
doby jsem od něj měla klid :o)

Jinak k vašim poznámkám o provozu - ano, dítěti se měří Apgar skore, a to v první,
páté a desáté minutě se sleduje puls, dech, svalové napětí, reakce na podráždění a
zabarvení kůže. Co z toho nelze provést, pokud je dítě u matky? Zrovna tak ne každé
dítě musí být odsáté a ani to není problém provést u matky... Podívejte, Verču taky
odnesly do vedlejší místnosti, kam za ní manžel upaloval a mne to nijak
netraumatizovalo. Ale když to někdo chce, proč mu to nedopřát? Navíc někteří
psychologové upozrňují na to, že je-li dítě bezprostředně po porodu položeno na cca
deset minut (tedy po dobu, kdy se sleduje apgar skore :o) ) matce na břicho, tak matka
pak vykazuje vřelejší vztah k dítěti v prvním období života - z čehož samozřejmě
nevyvozují nic, protože k nějakým závěrům je málo dat, ale doporučují to. Tak pokud
to někdo chce, tak proč mu to nedopřát? Nebo proč se při porodu nenasvačit? Co má s
potřebou jídla společného to, že nemám samostatný pokoj, ale jenom porodní box
nebo jsem dokonce jenom oddělená plentou? Hudbu můžu poslouchat z wolkmena a
komu bude vadit? To šero by bylo problém, ale to už jsou ty technické problémy,
které se dají těžko ovlivnit (stejně jako mnou zmiňovaná vana). A o návštěvách já nic
nepsala, já sama si radši vyjdu na chodbu, než bych někoho obtěžovala přítomností
manžela. Ale na druhou stranu - když tatínkové nemůžou na pokoj, aby nerušili
ostatní, jak je možné, že tam potom můžou třeba exkurze nastávajících rodičů či třeba
fotografové nebo pojišťováci?...

Mimochodem, i pro mne byl porod silným zážitkem a zrovna dneska jsem na něj dost
často myslela a v podstatě jsem si ho procházela znova (v době, kdy tohle píšu, tak za
pět minut porodím :o) ) - v těch myšlenkách není nějaký programový úmysl, spíš jsou
mi ty vzpomínky milé a vyvolávají ve mne úsměv. Možná je příznačné, že ty tři
hodiny s lékařem, které jako jediné jsou pro mne otřesný zážitek, který bych si někdy
nerada zopakovala, jsem strávila psaním téhle odpovědi... (teda, ne že bych ty tři
hodiny dřepěla u počítače, odbíhám k němu ve chvíli, kdy je dcera ochotná mě
propustit :o) ). Ale ty vzpomínky nic nemění na tom, že mám hrůzu z toho, že bych se
zase více či méně úspěšně musela dohadovat o věcech, které považuji za podstatné.
Taky jsem si myslela, že aktivistky- přirozeňačky sice mají pravdu, ale zbytečně
hysterčí, protože ty problémy nemůžou být tak strašné, jak je líčí. Po své zkušenosti
vím, že můžou - aspoň pro mne zbytečný operační porod (ke kterému se v mém
případě schylovalo) znamená dost problém.

A ty změny - samozřejmě, máte pravdu. Už jsem to tu psala tolikrát, že jsem zkrátila -
nemyslím si, že by za všechny změny mohli pacienti. Jenom jsou to oni, kdo je
většinou nastartují. Aspoň já nevím o žádném oddělení, kde by se s reformou začalo
zevnitř jen tak pro nic za nic - vždycky tomu předcházely žádosti a stížnosti pacientů.
Ale vím o těch, kde jakmile se personál pacientům v něčem přizpůsobil, tak po čase
začal přemýšlet, co a jak by se dalo udělat ještě líp... Nicméně i tak, od té doby, co
máme na oddělení anketu, jsem byla několikrát překvapená, co se v ní všechno dočtu,
protože mne ani nenapadlo, že by to mohl někdo považovat za problém - a tudíž by
mě ani nenapadlo to měnit. Proto považuji za důležité, aby se lidi sami ozývali, co
chtěj a co se jim nelíbí a to pokud možno přímo v nemocnicích.

Jo, a ještě něco. Je moc hezké odkázat všechny nespokojené do Vrchlabí, ale:
* při prvním porodu jsme neměli auto, takže nereálné (ale fakt je ten, že tehdy jsem o
Vrchlabí ani neuvažovala)
* přejíždět autem během kontrakcí se mi nechce - v sedě byly bolesti dost
nesnesitelné (no, třeba budu mít tentokrát větší štěstí :o) )
* ubytovat se před porodem ve Vrchlabí je docela finanční bomba - já sama mám
termín těsně na konci lyžařské sezony a zatím jsem objevila samé penziony s cenama
400-500,- Kč na osobu a noc :o( TO je na týden až 7000,- a nedej Bože, abych
přenášela... No, hledám dál...

V případě nutnosti bych si vybrala porodnici i v Praze, dobré reference jsou na Podolí,
takže v případě nutnosti se obrátím na ně. Nicméně kdysi jsem byla na konferenci o
porodních domech, kde byli doc. Feyereisl z Podolí a dr. Kavan z Vrchlabí. Mezitím
co dr. Feyreisl nesouhlasil s porodními domy u nás, protože české porodní asistentky
nezvládnou vést porod bez dohledu lékaře, dr. Kavan s porodními domy souhlasil,
protože obzvlášť ve velkých městech by byly zapotřebí a porodní asistentky jsou
natolik vzdělané, aby porody v nich zvládly stejně dobře, jako jejich zahraniční
kolegyně. No, i když si uvědomuju, že moje myšlení je teď iracionální, protože
asistentky z Podolí i z Vrchlabí prošly stejným vzdělávacím systémem, přeci jenom
názor dr. Feyreisla ve mně nebudí moc důvěry v personál jeho kliniky a radši dám
přednst „vzdělaným“ Kavanovým asistentkám :o) Uznávám, iracionální důvod, ale
to, že ve Vrchlabí lékaři důvěřují asistentkám, ve mně vyvolává pocit důvěry.

S.