Taky mě to občas napadá, jsem poměrně depresivní typ. Nejhorší bylo těhotenství, měla jsem pocit, že jsem s dítětem přišla o tuto poslední možnost "řešení", že už to nikdy nebudu moci udělat a byl to pocit člověka chyceného v pasti. Myslím, že v mém případě je od myšlenky k činu nekonečně daleko. Jistým způsobem tuším, že představami o své smrti realizuji nějaké útočné pocity vůči blízkým, snad je trestám, snad si tím odžívám skrývaný narcismum a pocity sebelítosti, přesně nevím. Ale někdy si představuji svoji smrt, pohřeb a podobně. S příchodem dítěte mě tato představa přestala postupně bavit, možná proto, že se stala definitivně tak nereálnou, možná mi jistým způsobem opravdu začalo záležet na mém životě. Teď si někdy představuji smrt svých blízkých a opět si asi odžívám podobné pocity a frustrace.
Asi jsem se smířila s tím, že je to docela neškodná úchylka, kterou nehodlám odborně řešit.