Překvapuje mě, že se tu řeší, že pes pokousal svého pána a že teď je třeba to řešit. A co vrčení na tchýni? Myslím, že pes nemá v rodině dobře určené své místo = nechápe, že je v hierarchii až dole. Pes je smečkové zvíře, hierarchii ctí, ale je mu dané, že by měl usilovat o postup ve smečce, pokud se mu ti nad ním zdají "málo schopní" - prostě když má pocit, že si jich tolik neváží a sám by šéfoval lépe. Takže čas od času, když jsou majitelé nedůslední, tak pes prostě musí zkusit, co si může dovolit. Zkouší to nejdřív tak, že ignoruje nějaký povel a když mu to projde ("Ha, nemusím poslouchat"), tak majitel ztrácí kus autority, pak si zkusí na majitele i "otevřít pusu" (vrčení) a pokud žádná reakce, tak mu opět naroste sebevědomí a když mu pak někdo chce sáhnout na kost, tak si troufne víc - přece nevydám svou kořist někomu před kým nemám respekt. Takže je třeba řešit problémy už v počátku. Když neposlechne, zahájit karné řízení a on se zas srovná. Tady vidím, že to už trochu přebujelo.
Vlastním také retrievera. Nyní 4,5 roku a nikdy nezavrčel. Od malička mu sahám do misky, dám kost a zase mi jí musí vrátit atd. Je to něco, co neustále posiluje mojí pozici. Jsem pro něj prostě dostatečná osobnost, se kterou se "nediskutuje".

Jsem matka nemluvněte, takže si to možná maluju, ale obdobné je to i u dětí, ne? Pokud něco dítěti zakážete a pak nejste důslední, tak si dítko brzy všimne, že vás nemusí brát až tak vážně a příště zas neposlechne, ne? No, a za chvíli si dělá, co chce. V dalším stádiu už jste směšní příkazy: "Nesmíš..." a dítě vám odsekává, protože pro něj nejste autorita atd. atd. atd.