Protože jsem trucovala a odmítla jít na vysokou, od 18 do 21 let jsem pracovala.
Na onkologii.
Je to nesmazatelná zkušenost k nezaplacení, ale na vysokou školu jsem nakonec "utekla" - nechtěla jsem dopadnout jako většina mých kolegyň.
Zatímco já se pracně snažila balancovat mezi profesionalitou a empatií a každého čtvrt roku se zhroutila a probrečela den nebo noc, dámy (v 90% případů rozvedené s podivnými vztahy se svými dětmi) už měly toto období dávno za sebou a byly ryze profesionální, až necitelné.
Podle mě je to normální obrana organismu, aby jim nehráblo, když dělají celoživotně takovou práci, ale mohly by se to citlivé chování aspoň naučit
![~:(](/g/s/4.gif)
Kdybych měla vidět x krát ročně porod miminka na hranici přežití a jeho nešťastnou mámu, asi by mi přeskočilo zaručeně!