On je ten "neetický přístup" totiž mnohem přirozenější a ve výsledku šetrnější. Obávám se, že by lidstvo nebylo schopno přežít do dnešní doby, kdyby se matky týraly hýčkáním mrtvě narozeného (navíc ještě silně nedonošeného) plodu a uschováváním si jeho pozůstatků doma na komodě.

Poměr počtu dětí zemřelých během prvního roku života k počtu živě narozených (na 1OOO živě narozených) byl v letech 188O - 1884 264, zatímco o pouhých sto let později 15,5.
Zajiímavé je, že jsme na jednu stranu smrt vytěsnili jako něco, co jde "mimo nás", protože se dnes většinou disciplinovaně umírá v nemocnicích nebo starobincích, ale v případě mrtvě narozených - přesněji potracených - plodů jsme morbidní daleko víc než naši předkové v dobách baroka, které se v tom celkem vyžívalo.

Mně osobně daleko víc vadí, že je jako "věc" chápáno živé zvíře než to, že se potracený plod dá do nějaké misky.