Byli jsme jen jednou. Vyplnili jsme dotazník my - rodiče, kde byly dotazy na chování dítěte. A syna vyšetřovala paní doktorka o samotě, vystresovaný určitě nebyl, dávala mu otázky, on odpovídal.

Já jsem si taky říkala, jestli ta diagnostika má vůbec nějaký smysl, zpětně myslím, že má. Do té doby to byly jen dohady a nejistota, věčné rady a údiv okolí k výchově, nejednotnost přístupu moje a manžela. Nebyla jsem dost silná na to, abych tlaku babiček, tet, učitelů a známých odolávala, s potvrzenou diagnózou to bylo daleko snazší, alespoň pro můj vnitřní klid.