Ajko,Míšo,
mám to úplně stejné. OD malička se syn cítil lépe ve společnosti dospělích. V dětském kolektivu nějak moc nedokáže fungovat. Těžko navazuje s dětmi kontakt. To,že by třeba šel sám do kolektivu dětí a řekl ahoj já jsem... je skoro science fiction. Sice se to taky párkrát stalo,ale je to velmi vzácné. To už je pravděpodobnější,že se třeba přidá ke kamarádům dcery se,kterými se pak její prostřednictvím seznámí.
A to chování má taky podobné jako ti vaši. Respektování dospělích je také velký problém. On musí být nezvratně přesvědčený,že ten,koho má respektovat za to stojí. Jinak ho prostě bere na vědomí,ale jedním uchem tam a druhým ven. Je to problém už od školky a tak nějak mám pocit,že s nástupem puberty je to ještě horší,protože už asi ani on sám neví,jak se sebou někdy vydržet. Blbě se to popisuje,ale asi mi rozumíte. On moc dobře ví,co je ve společnosti přípustné a co naopak ne,ale prostě to někdy nerespektuje. Třeba,když na něj někdo mluví,tak se v nedořečené větě obrátí a odejde. Je to složité a já doufám,že ten mozek jednou fakt dozraje a bude klid.Jenom nevím jestli mi do té doby náhodou nešlehne.