Lukáši, samozřejmě, o tom se přeci nehádám :o) Ale pokud by po mně chtěli lékařipodepsat, že s něčím neouhlasím a bylo by toho víc, je pro mne jednodušší podškrábnou jim porodní plán i třeba s jejich dovětkem, než vypisovat jedno po druhém. Možná to tak ostatní ženy necítili, ale já při porodu vůbec neměla náladu se s někým vybavovat, tím spíš např. se nechat iks minut přemouvat ke kapačce, když jsem jasně řekla, že pracuju na chirurgii, takže rizika vyplývají z případného císaře v souvislosti s požitím tekutin si uvědomuji, přesto vzhledem k tomu, že nemám problémy, tak trvám na příjmu per os a odmítám zavedení infuze - že zkrátka preferuji postup doporučený WHO. Nebo každému, kdo projde kolem mne, odpovídat, že ne, opravdu nemám zájem zaplatit si epdiurál, o jeho existenci vím a až po budu vyžadovat, sama se ozvu. A podobně. Ale jo, jasně, byla jsem schopná komunikovat, ale proč? Už doma jsem zjistila, že nejlíp mi je, když se prostě "poddám bolesti", přestanu vnímat, co se děje kolem mne a jenom prožívám to, co se děje uvnitř. Určitě není náhoda, že příchodem do porodnice se mi tenhle krásně zaběhnutý systém naprosto naboural a trvalo tak hodinku, než kontrakce začaly být zase stejně silné a časté jako před odjezdem... Proto chci manžela jako "strážce plánu", aby to byl on, kdo mi v rámci možností zaručí klid, spoustu věcí opravdu může zařídit on - například vysvětlit personálu, že jsem informovaná, vím o dalších možnostech a až budu mít pocit, že je potřebuji, sama se přihlásím, do té doby že trvám na svém... Nehledě k tomu, že jsem se setkala s dle mého názoru docela sprostým nátlakem, kdy lékaři nic nesvedli se mnou, tak začali působit na emoce manžela. A já klidně přiznávám, že nejsem opravdu tak silná, abych nakonec bojovala úplně proti VŠEM...

O tom, že by měl být plán definitivní a konečný - o tom se snad nikde nepsalo, ne? Konečně i v tom článku je možnost pro změnu názoru, zejména v souvislosti s možnými komplikacemi. Zas mi tady trochu uniká smysl diskuze, ale já už si tu zvykla :o)

S.