hm, tak jsem asi matka ras, ale skoro pětileté a dvouleťákovi nakážu "jde se uklízet" a prostě se jde uklízet. Trvá to čtvrt hodiny NEJDÉLE. Jedno-dvou-tříhodinové uklízení /nebo čekání na uklizení/ nechápu - to nemůže mít žádný efekt, není to uklízení ale hraní si v nepořádku. Maximálně jim oznámím předem že např. "po večeři se bude uklízet" a prostě se jde, protesty nepomáhají, jdu tedy s nimi do pokojíčku a hlásím co má kdo uklidit. Malému detailně, jednotlivě - "to modré autíčko vezmi a dones do bedny", dceři "teď celou postel" a "teď ještě ty knížky - víš kam patřej" atd. Zrovna dneska měla mladá ofuky že "nebude uklízet po bráchovi" a "já musím všecko dělat a ty neděláš nic", tak jsem jí oznámila že pokojíček mají oba spolu a brácha dělá co může ale je menší, když ona byla malá že jsem po ní taky uklízela, a že je i v jejím zájmu aby tam byl pořádk, že já dělám svoji práci a táta zase svoji, a jestli se jí nelíbí uklízet hračky, tak že také nemusí žádné mít, dám je dětem co se o ně budou starat (jo, klidně bych jim je odebrala na férovku). Nemluvila jsem na ni něžným tónem, bylo to krapet bouřlivé, ale nemám zájem o nějaké vleklé spory. Nejsem odvázaná z toho že jim v tomhle dělám "drába", nicméně radši si to odbydu za čtvrt hodiny s tím že je úkoluju přímo, než dvě hodiny brblat že to mělo být. Navíc vidím že oni moc dobře vědí co kam patří, nejsou hloupí, takže je tím určitě "nezneschopňuju".