Musím se také připojit se svou troškou do mlýna, zpracovávajícího trpící rodiče pubertálních potomků. Mám dvě dcery - 11 a 14 a k nim 1,5letého syna a psa, jsme sami. Starší už do toho hupla plnými doušky, mladší si popílila po jejím vzoru. Je to příšerné. Dívenky, původně jedničkářky, se rázem změnily na trojkařky - i když musím uznat, že důvodem zřejmě nebude jen puberta, ale i špatný kontakt s otcem a skutečnost, že jsme sami s tím malým chlapečkem, kterého přeci jen potřebuji občas aspoň na chvíli pohlídat. Ale ani ten zbytek volného času ( využitelný třeba na úklid či učení) nevyužívají dle mých představ, ale u svých časopisů, televize či internetu, o učení ani nemluvě. Jsem z ustavičného pobízení k učení na mrtvici, jejich nezájem o vše užitečné mě ničí. Mou pozici dost výrazně komplikuje i to, že jejich otec ( otec pouze dcer) pod vlivem své manželky se s nimi téměř vůbec nestýká, neplatí výživné, ale asi jednou za půl roku připraví "bezva akci " a v ten moment je všechno jinak. On slízne smetanu, je bezvadnej a já zase ta příšerná matka, která jen mentoruje a nutí je k neatraktivním činnostem ( bohužel marně). Je mi z toho smutno a když vidím ten hrozný prospěch ve škole, mám pocit marnosti. Navíc nechci kontaktu s otcem bránit, protože, i když se chová, přesněji víc v minulosti choval, jako vyložený darebák, je vidět, že ho stále berou a zřejmě asi i jako otce, byť nepříliš funkčního, potřebují a tak nechci něco pokazit při vstupu do jejich života. Není to jednoduché, když je na to člověk sám, nejsem asi příliš důrazná a zásadová, ale zase když jsem s dětmi sama, nechci vyvolávat atmosféru neustálého napětí a nuceného ticha. A pak, vím, že právě v mé pubertě se kontakt s mými rodiči natolik narušil, že komunikace dodnes vázne. Jestli jste na tom někdo podobně, pozvedněte mé sebevědomí vlastními zkušenostmi - nedělám si iluze, ale myslím, že to bude všude podobné.

Helena