Ano, určitě bych maminkám "začarovaných dětí" doporučila návštěvu odborníka, dítě si samo nepomůže, je na dospělých, aby byli schopni přijmout, že se musí s takovým dítětem trochu jinak zacházet-hlavně nenásilně-to rozhodně zanechá do budoucna šrámy na duši. Rodiče mě často dávali najevo jaký jsem nevychovanec. Pamatuji si dost detailně scény a hysterické výstupy v rodině. Nesnášela jsem změny a to mám v menší míře dodnes, jen to nedávám najevo, ale uvnitř je to boj. Nikdy jsem nechápala, proč mě někdo bije za něco co jsem nechtěla dělat, ale prostě jsem se tak nějak "musela" společensky nepřijatelně chovat. Nepomohlo mě ani vyhrožování polepšovnou a zastrašováním . Tenkrát byla doba informačního temna a navíc jsem žila na vesnici a na nějakou speciální výchovu nebyl čas. Moje puberta byla neskutečně vzdorovitá. Ve 13 letech mě hrozila 2 z chování, ale nakonec jsem dostala ředitelskou důtku, oproti pochvalám za vzornou reprezentaci školy v uměleckých soutežích. Často mě domlouvali a snažili se mě násilně korigovat a já jsme se snažila o zlepšení chování, ale prostě jsem se numěla ovládnout a dodnes je to podobné, jen v menší míře . Rozhodně z toho dítě nevyroste, jen se mírní projevy nevhodného chování, navíc nejsou u všech dětí stejné. Společná všem s AS je určitě duševní bolest, deprese a úzkost v sociálních situacích( vstoupení do obchodu, narozeniny, Vánoce, pracovní večírky, fotbalová utkání, reklamní akce...když mi někdo něco nabízí obloukem se vyhýbám kontaktu ) Ve 30 jsem byla u místního psychiatra, který mi zdělil, že mám sociální fóbii, byla jsem 2 roky na AD. Celkově mě zklidnili po dobu léčby, ale po vysazení se můj neklid vrátil. Kdybych znala svou diagnózu dříve, předešla bych mnohým nedorozuměním. Vzkoušelo se na mě 5 AD, než mi nějaké pomohli. Po získání informací z www.dobromysl.cz, www.autismus.cz. knihy Aspergerův syndrom, jsem se rohodla informovat mou rodinu. Reakce mé sestry byla odmítavá(rigidní myšlení patří také k AS-tvrdohlavost,lpění na zaběhlých myšlenkách)a dodnes nevím jak to přijali je to jakési tabu, řekla mi abych jíuž nic nevysvětlovala, takže to respektuji. Matka mi řekla, že si to nesmím tak brát, že už se to nemění..to je sice pravda, ale v rodině by mohl nastat konečně klid, protože by se vědělo proč se synovec chová tak zvláštně. Nedovoluji si nikoho diagnostikovat, ale cítím, že AS je možné vysvětlení. Vzpomínali jsme s matkou, že jako malá jsem chodila po špičkách, neodhadla jsem nebezpečí-klidně jsem si vlezla do klece k vlčákům, utíkala jsem z MŠ, neposlouchala jsem na zavolání, odmítala jsem jíst nějaké jídla, neustále jsem vše očichávala ...vadil mě zvuk letadla, vysavače, papíňáku, točila jsem se dokola....stavěla jsem do řad včechny boty které jsem našla, bez oblíbené hračky jsem nemohla existovat, sbírala jsem všechno možné co jsem kde našla a nosila jsem to domů, pobíhala jsem nesmyslně sem-tam ...Z osobní zkušenosti vím, že vzdor ze mě nikdo "nevymlátil"....... byla jsem takový pokusný králík... Pocit úlevy po zaškatulkování si problému je úžasný. Moje mysl se nemusí neustále dokola zaobírat otázkou PROČ Uvědomila jsem si, že musím na sobě dál pracovat a nezabývat se minulostí. Na světě je mnohem víc horších diagnóz než AS. Lidé s AS by na sobě měli hledat pozitivní vlastnosti, které jsou třeba vyzdvihovat a tím si zvyšovat vrozené nízké sebehodnocení. A hlavně přiznat si problém , protože mít problém, je jen nedostatek informací