Graace, to je teda hnus. Já zase deprese spíš vidím ještě horší, než jsou.

Nezapomenu, jak hrozné bylo, když jsem v době své jediné, krátké a neléčené deprese jednou seděla ráno u stolu, veškeré své síly jsem spotřebovala na to, abych se nerozbrečela, a jistý člověk se na mě rozeřval: "Jak se to tváříš? Podívejte se na ni, jak se sakra tváří! Vždyť to je hrozné se na takový ksicht koukat! Myslíš si, že je nám to příjemné? Co jsme ti sakra všichni udělali? To na nás nemůžeš mít ohledy?" Kdyby se mě v tu chvíli jiná příbuzná rázně nezastala, tak by to asi skončilo velikou rodinnou hádkou.