Jednoho krásného dne jsem se po dlouhodobém teroru ze strany šéfa, probdělých nocích, strachu z každého rána a stresujících dnech v práci složila, diagnóza: deprese a ještě něco, už nevím. Mluvila jsem o tom, ne teda na potkání, ale kdekdo byl zvědavý s čím jsem rok v PN, když mi "jako" nic není a na co jsem dostala ČID. Jsem z toho venku, snad. Už bych se nenechala NIKDY od zaměstnavatele takhle ponižovat, to mu radši dám přes držku(pardon)
Vzal mi 2 roky života a nejen mě, bylo nás víc a směle funguje dál