že k tomu všemu je navíc otázka, co je duševní porucha.

Některé se zdají tak zjevné, že třeba ani nepochybujeme, ale u jiných, když se zamyslíme, a zvážíme to trochu s odstupem, tak nám musí nutně napadnout, že je to přece jen otázka konsensu.

A teď jeden kontroverzní dotaz: Kdo je na tomto světě, plném násilí, rizik, živelných katastrof, hladomorů, epidemií a dalšího utrpení, duševně normálnější? Ten kdo propadá sleenu, depresi či se i zabije, nebo ten, kdo si to slastně drží od těla, je v pohofě a jde si koupit padesátý první pár bot (kambala promine ?

Četla jsem i názory psychologů a psychiatrů, že deprese a neurozy mohou být projevem zdravějšího postoje k životu (teď jsem to hoodně zjenodušila) , ve smyslu realističtějšího postoje, autentičtějšího, přímějšího, ve smyslu začátku cesty k osobnímu a duchovnímu růstu a zrání.


Když sleduju světové i domácí zprávy a události ve světě, a vůbec tak přemýšlím, tak si často říkám, že není divné, že se lidé sebevraždí, ale že je spíš zázrak, že se jich sebevraždí tak málo.