No jo, ale nás duševně nenormálních, co si ty věci k tělu nepouštíme je taky třeba, aby měl těm lítostivejm a empatickejm kdo hladit vlásky a nosit do pakárny pomeranče.
Ono je strašně hezký být cíťa a mocně se dojímat nad neštěstím etiopské matky, ale reálně je to k ničemu, ten pocit zoufalství a bezmoci nikomu v ničem nepomůže, ani tý etiopský matce, ani tomu, kdo je mocně dojat.
Nevím, kolik lidí by se nezhroutilo, když by jejich psychicky nemocnej manžel v plně rozjetý psychóze unesl prarodičům dvouletý dítě, zamkl se s ním v bytě a nikoho nepustil x hodin dovnitř. Mně to třeba ani nenapadlo. Stejně tak mne to nenapadlo, když mne mlátili alkoholici, občas velmi vynalézavými způsoby. Jeden mne třeba kovbojskejma botama kopal do ledvin, že jsem skoro čtrnáct dnů čurala krev. Nebo mne chytil za vlasy a třískal hlavou o kachlíky v koupelně. Možná jsem se měla zhroutit, ne? A k čemu by to jako bylo dobrý? Nevím. Tenhle názor nesdílím. Podle mne jsou správné věci ty, které jsou ve výsledku užitečné. Prožívat cizí utrpení není užitečné. Buď můžu pomoci, tak jdu a pomůžu, nebo nemůžu a kašlu na to.