já myslím, že sentimentálně nad fotkou vyhladovělého dítěte pláčeme málokdo, holt někteří občas pošleme peníze, někdo jede dělat lékaře bez hranic a někdo radši pomáhá na projektech, který jsou vidět- třeba koupí vysoušeče někomu zatopenýmu- to je asi to co Stefan Zweig myslel ne ? . Nic z toho není špatně. I nás rádoby samaritánů je na světě potřeba, i těch co mi bez mrknutí oka přinesou pomeranče až se budu léčit.