Zasjaj,
obávám se, že mám nulovou schopnost empatie, alespoň pokud ji budeme chápat tak, jak je obvyklé. Ona totiž z ryze racionálního, pragmatickýho hlediska je empatie nesmysl. Nemůžu se vcítit do nikoho, kdo prožívá nějakou bolest. Můžu si to maximálně namlouvat. Ano, já jsem se svým AS a chorobnou potřebou racionalizace něco jako entomolog, když se dívá na brouky, ale na druhý straně právě tím, že iluzi vcítění nepropadám pro ty lidi můžu reálně něco udělat. Psala jsem tu, že jsem nedávno řešila sebevražednej pokus sousedky, která se nacpala nějakými prášky. To je přímo učebnicovej příklad. Jistě, vidím, že je v těžké životní situaci (jinak by to nedělala), tuším, co chce slyšet a co mám dělat, ale nemůžu to s ní vnitřně prožívat, může mi jí být maximálně líto. Možná budu za tento názor kamenována, ale domnívám se, že ono vcítění se nebo snaha o něj není ničím prospěšná trpícímu, nýbrž vciťovateli, který si tím podvědomě uspokojuje vlastní potřebu, ať už jde o potřebu sentimentálních či romantických duševních hnutí nebo utvrzení se v tom, že jsem na tom sám vlastně dobře, když se mi nic takového nestalo. Možná proto se v některých povoláních časem zcela vytrácí, protože je toho už zkrátka trochu moc a organismus přestane na podněty zvenčí reagovat. Např. ve zdravotnictví. Osobně jsem vydržela ve špitále na sepťáku měsíc a musela jsem odejít, jinak bych se asi uchlastala. Ovšem nikoli proto, že bych se mocně dojímala osudy trpících. Čistě proto, že jsem pochopila, že jim prostě nemůžu účinně pomoct, i kdybych se stavěla na hlavu. Dělala jsem co šlo, ale bylo to pořád málo. A jak často opakuji, bezmoc je naprosto nejhnusnější pocit na světě.