Pilar, je to bezesporu hodně blbá situace, ale když už to tak je, myslím si, že by se z toho dalo pro dceru docela dost vytěžit.

Napadá mě pár věcí.

Za prvé - vysvětlit dceři to, co jsi tady řekla nám. Že Ty to, co babička udělala, vnímáš úplně stejně jako dcera - jako evidentní chybu babičky. Že ale existují lidi, a babička k nim zřejmě patří, kterým prostě z nějakého důvodu dělá problém svou chybu uznat. Řekla bych dceři, že má právo se na babičku zlobit, že takové jednání zlobí i Tebe. Řekla bych jí i to, že existují určité hranice toho, co se s takovým člověkem dá dělat, a to, zda se změní nebo ne, zkrátka už není v našich silách. Posílila bych ji v tom, že ona je v právu.

Za druhé - mohlo by to být zajímavé (i když náročné) pocvičení asertivity. Pokud mi někdo udělá to, že se mi vysmívá, když mu slušně řeknu, že se mi některé jeho jednání nelíbilo, tak mě to taky vytočí téměř do nepříčetna, protože mi to udělá jednou za čas a nejsem na to zvyklá. Ale myslím si, že s Tvojí (Vaší) oporou by to dcera možná mohla ustát (děti jsou asertivní víc než dospělí), a říct babičce něco ve stylu - ale když se něco slíbí, má se to splnit, Ty jsi mi to slíbila, ale nesplnila, a já jsem z toho moc smutná, protože tě mám ráda. Ty se mi teď posmíváš, ale mě to opravdu mrzelo a tohle mě mrzí ještě víc.

Nenatlačit babičku úplně do kouta, nechat jí možnost vyjít z toho aspoň trochu se ctí.