u všech třech používám pochvalu, i uznání, tak nějak mezi tím nedělám rozdíl. Při té pochvale zároveň projevím uznání a nemám pocit, že bcyyh nepochválila ani že bych neprojevila uznání. Já to nerozlišuju., stejně jako nerozlišuju trest od přirozenýho důsledku, .
Když se jim něco povede, řeknu "ty jsi šikovný" ale zároveň i "to ... se ti moc povedlo, mám z tebe radost" a třeba přidám "to každý neumí" protože vím, že zvlᚡ%T ten nejstarší chce být jiný než ostatní, vybírá si takový kroužky, aby se odlišoval a chce být jiný, občas mluví o tom, že to... dělká ve třídě jen on, že je jich málo, tak proč mu neudělat radost.
I ten nejmenší se chodí občas zeptat, jestli je šikovný, nebo to o sobě přímo prohlásí, tak proč mu to neodkývat, když je to pravda. A protože s dětma mluvím opravdu hodně, tak se nic, ani ta pochvala ani ten treest, neobejde bez komentáře. Ale tím se nic nemění a pořád to zůstává pochvala a trest.