Yuki, já to nemyslela tak, že rozdíl je v "trestu" hned nebo potom. Pro mě je ten rozdíl v tom, že mezi tím, že je TEĎ bordel v pokoji a nemůže se koukat, je jasnej, zřejmej a logickej - existuje pravidlo, že nejdřív úklid, potom tv, je to "dohodnutý" předem a dítě to předem dobře ví. S tou zmrzlinou mi to přijde scestný v tom, že tam nevidím žádnou souvislost, jen řekla bych schválnost, touhu potrestat, přimět dítě, aby "taky trpělo".

Zase, někdy se k tomu taky uchyluju, když už všechno ostatní selže - syn třeba hrozně ječí a mně z toho doslova třeští hlava. Nějakou dobu upozorňuju, vysvětluju atd., ale když už nemůžu, taky řeknu "hele vysvětlila jsem ti to od rána třikrát, třikrát jsi slíbil, že přestaneš, bylo to k ničemu, další sliby dneska neberu, jestli to uděláš ještě jednou, jsi bez PC nebo bez filmu. Jestli je to jedinej způsob, jak tě zastavit, tak ho máš mít". - Čili ze sebe nechci dělat svatou, který vždycky všechno vychází po dobrým. Ale dokud to jen trošinku jde, fakt se snažím jet v tý první linii, tý "logický".

To, že dítěti seberu pití, který rozlejvá, je podle mě typickej příklad logickýho důsledku - prostě mu v tý nežádoucí činnosti zabráním, to většinou nějak jde. Ujíždí mi na odrážedle - nedostane ho, dokud nejsme na bezpečným místě. (Zase se mi hodně vyplácí mluvit o tom předem, pokud teda nezapomenu. ). Dát na zadek mi přijde v týhle situaci strašně nepřiměřený, když jsou jiný cesty.

Před chvílí jsem věšela prádlo a narazila na synovu starou bundu s poškozeným zipem. A vybavila se mi celkem ilustrativní historka. On dlouho neměl trpělivost rozepínat zipy normálně, tj. nervat za ně, a pár si jich zničil. Jedna moje známá (zastánkyně takový tý "tvrdý školy") na něj křikla "vidíš?! teď budeš za trest chodit s rozbitým zipem". Podle mě (krom toho, že mi nemá co seřvávat dítě ) naprosto prošvihla příležitost ukázat tomu dítěti logický souvislosti. Pojala to jako "já, ta velká, mocná a rozhodující, jsem teď rozhodla, že z MÝHO rozhodnutí budeš nějak trpět" - a syn patřičně zareagoval, nechtěl se s ní bavit, vyhýbal se jí, byl na ni naštvaný. Za zip ten den zarval ještě několikrát, nejspíš proto, aby ukázal, že s ním nikdo takhle vyjebávat nebude. Což ho chápu. Já jsem mu párkrát udělala to, že jsem mu ty poškozený zipy zašila a musel si dávat bundy přes hlavu, což ho štvalo, ale štvaly ho ty bundy, ne já, páč jsem mu v tom nijak nemáchala čumák, prostě jsem mu to neutrálně řekla, že teď to bude tak a tak, proto a proto. Přísahám, že to fungovalo milionkrát líp. Konkrétně u mýho syna to nakonec bylo o tom, abych mu nedala záminku naštvat se na mě, která na něj ty nepříjemnosti "háže", ale o tom, zprostředkovat mu tu zkušenost, že když dělám tohle, ponesu nějaký důsledky.

Sorry, jsem se asi rozjela malinko od tématu, radši to pošlu a přečtu si, na co to vlastně reaguju