Karambo, lidé se občas názorově liší, ale mám pocit, že můj pohled na věc je mnohem obvyklejší, a to podotýkám, že oba s manželem pocházíme z rodin, kde jsou výjimečně hezké vztahy a vídáme se hodně často. Osobně neznám jediný případ, kdy by vícegenerační soužití fungovalo. Čímž nechci samozřejmě tvrdit, že žádné takové neexistuje. Jako dítě jsem dokonce byla velkou příznivkyní společného bydlení, pak jsem ale změnila názor. Tobě nepřipadá hodně smutná situace, kdy se rodiny sestěhují, vrazí do společného bydlení všechny úspory a pak se ukáže, že soužití navzdory snahám všech zúčastněných nefunguje? Když si pak ten z partnerů, který se do rodiny přivdá nebo přižení, už napořád ve společném domě připadá jako vetřelec a ten, u jehož rodičů se bydlí, plní funkci věčného prostředníka všech sporů? A když děti mají vztek na rodiče, že jim společným bydlením s prarodiči zkazili dětství?