Přidat odpověď
no počkej, ale vy přece nebudete bydlet s nima, budete mít vlastní byt v jednom domě, ne? v tom případě když zlobí babičku, okamžitě patří domů. a taky časově omezit ty návštěvy, když tam bude půl hodiny za den, tak nemá čas zlobit. On je velký rozdíl přecei v tom, jestli jste tam týden na návštvě, nebo tam bydlíte.
Oni mají někdy totiž rodiče i prarodiče pocit, že bydlet v jednom domě =bydlet spolu. Ale to je velký omyl, to snamená jenom bydlet v jednom domě a mít možnost být si nablízku, ale ne to, že dítě jde ze školkkjy přímo k babičce, tam si dá večeři a domů jde jenom spát, jestli vůbec . Tím by skončily dobrý vztahy mez irodiči a dětmi. bohužel znám pár takových, co tak opravdu dopadli nebo k tomu směřují.
My jsme vydrželi do narození mladšího. Pak už to nešlo, nemohla jsem běhat jenom za starším, muselo se to upravit jinak.
Takže pocitvě dodržovt domluvený věci, nezneužívat toho, že má člověk možnost mít klid a "zbavit" se dětí. Pak neposlouchají nikoho a babičky mají (nejen) pocit, že mladým řídí život ony. Mladý to štve, ale je pro ně jednodušší a pohodlnější to tak nechat a jenom nadávají. ale nic neřeší.
Touto fází jsme si taky prošli, trvla asi 2 měsíce, a když jsem zjistila, že mi syn chodí domů jenom spát, a s mladším bráškou se ani nevidí se mnou taky ne, tak jsem to rázně ukončila, a bez výjimek.
Našiu se urazili, nemluvili se mnou asi 3 měsíce (při společným bydlení tenkrát ještě ne v úplně samostatných bytech to bylo opravdu super), ale od té doby máme docela klid.
Předchozí